Číst Tschicholda

1 měsíc před 37

Typografie je u nás dobře zavedený obor a na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové se vyučuje už od počátku, přesto základní knihy oboru vycházejí v češtině až teď. Václav Šafka se v recenzi věnuje dvěma knihám Jana Tschicholda, zásadní postavy modernistické evropské typografie 20. století. Zamýšlí se přitom nad tím, proč vydávat víc než půlstoletí staré texty a v čem je jejich čtení prospěšné dnes.

Číst Tschicholda

Nakladatelství pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové v minulých měsících vydalo dva překlady textů významného německého typografa a teoretika typografie Jana Tschicholda (1902–1974). Prvním z nich je jeho asi nejznámější kniha Nová typografie, která původně vyšla v Berlíně v roce 1928 a dnes je považována za jeden z nejdůležitějších teoretických textů modernistické typografie. Druhý, co do textové složky mnohem stručnější, svazek je nové vydání přepisu Tschicholdovy přednášky Význam tradice pro typografii, kterou v roce 1964 přednesl v pražském Památníku národního písemnictví a která ve velmi malém nákladu vyšla rok nato díky Střední průmyslové škole grafické v Praze.

Dosavadní absence Tschicholdových textů v našem prostředí by neměla zastřít jeho zásadní význam pro typografii 20. století. Narodil se v Lipsku do rodiny kaligrafa a písmaře a tento základní vklad dále rozvíjel během studií tvorby písma a knižní úpravy v Grimmě u Lipska, v Drážďanech a v Lipsku samotném. Mezi lety 1926 až 1933 působil na mnichovské Německé mistrovské škole pro tiskaře a následně pod silným politickým tlakem opustili s manželkou Německo a natrvalo se – mimo let 1947–1949, kdy působil v britském nakladatelství Penguin Books – usadil ve Švýcarsku.

Nová typografie je rozsáhlým manifestačním textem. Tschichold, v té době šestadvacetiletý typograf, zde pro nové modernistické pojetí typografie stanovil pevnou teoretickou bázi, založenou na negativním vymezení vůči eklektismu 19. století. Svým pojetím nové typografie vyjádřil nárok na jasnost a hledání nového typografického vyjádření, které bude lépe sloužit potřebám společnosti počátku 20. století, jejíž život je už plně provázaný s využíváním techniky a masivním přívalem tiskovin a informací. Tento nový přístup se dále snažil demonstrovat i na příkladech jednotlivých typografických disciplín – loga, dopisu, obálky, ale i zapojil i příklady reklamy, plakátu nebo knihy –, pro jejichž zpracování v Nové typografii podal jasně formulované a návodné pokyny. Čtenář, který po přečtení Nové typografie následně vezme do ruky Význam tradice pro typografii, může pocítit zmatek. Tschichold, který v roce 1928 volá po ostrém rozchodu se starou typografií a jako de facto jediné použitelné písmo vyzdvihuje do té doby nezvyklý bezserifový grotesk, v roce 1964 staví do popředí slova tradice a konvence, vyjadřuje bezbřehý obdiv renesanční antikvě Clauda Garamonda a nabádá ke zkoumání sazeb více jak dvě a půl století starých knih. Hlavní apel Tschicholdovy české přednášky směřoval právě ke studiu kvalitní typografické tradice minulosti, z níž by měl typograf současnosti čerpat ve vlastní práci.

Polarita sdělení obou textů se po jejich přečtení nemůže zdát vyhraněnější. Proměna Tschicholdova přístupu k pojetí typografie probíhala od třicátých let, zřejmě i díky historickým souvislostem. Nesmlouvavé zásady, vyjádřené v Nové typografii, Tschichold postupem času více či méně moduloval směrem k tradičnějšímu pojetí typografie. Dalo by se říci, že se stával konzervativnějším. Nebo možná lépe řečeno: když s postupem času začaly být humanitní vědy čím dál tím skeptičtější a kritičtější k evropskému „modernistickému projektu“, revidoval své myšlení o typografii i Tschichold. Přesto si myslím, že navzdory jisté vnější proměně v Tschicholdově myšlení u něj od začátku do konce zůstává silná vnitřní soudržnost a ohled na primární funkci typografie, za níž považoval srozumitelnost, která umožňuje čtenáři jednoduše a bez nutné námahy číst text – to měl na mysli jak ve dvacátých, tak v šedesátých letech.

Jak ale s četbou Tschicholda naložit dál? Je evidentní, že v běhu let musely oba texty svým způsobem zastarat. Můžeme je tak vůbec číst i jinak než jako doklad doby? A má vůbec smysl takovéto texty i po tak dlouhé době vydávat a překládat do češtiny?

Když jsem oba texty dočetl, převažujícím pocitem bylo prázdno. Ani ne tak prázdno z jejich případného nepochopení, jako spíš prázdno, do kterého přišly. Nevěděl jsem si rady, jak s nimi v naložit, protože jsem v našem prostoru jen těžce hledal jiné texty, k nimž bych je mohl nějakým způsobem vztáhnout. Pokud nepočítáme útlý katalog k Tschicholdově české výstavě z roku 1967, tak se přednáška Význam tradice pro typografii v šedesátých letech stala jediným původním Tschicholdovým textem, který u nás byl publikovaný, a to navíc textem zvláštní povahy. Význam tradice nyní vyšel spolu s Novou typografií, ale i přesto stále narážíme na absenci – nejen na absenci překladů textů Jana Tschicholda, ale též na absenci překladů a textů o typografii jako takových. Čeští čtenáři a čtenářky se toho totiž o typografii mnoho dozvědět nemohou. Co se týče české typografie, máme k dispozici dobová vydání původních prací některých výrazných postav, např. Oldřicha Menharta. Poměrně nedávno díky péči grafické designérky Barbory Toman Tylové vyšla reprezentativní monografie typografa Oldřicha Hlavsy Jde o to, aby o něco šlo (2015). A v okruhu světových tvůrců můžu poukázat na Eseje o typografii (1931), stěžejní knihu typografa Erica Gilla, kterou v roce 2014 vydalo nakladatelství Rubato, nebo nedávno vydaný překlad knižní eseje Robina Kinrosse Moderní typografie (1992), který je dnes už považovaný za jeden z podstatných příspěvků k dějinám typografie a jejímu vnímání. Takto podaný výčet se může zdát dostatečný, pokud ale porovnáme množství kvalitních publikací, které se věnují jiným složkám vizuální tvorby a kultury, vyjde z tohoto srovnání typografie velmi bídně: chybí nám jak kriticky pojaté původní práce českých typografů nebo teoretiků typografie – kterých je v našem prostředí také zásadní nedostatek –, tak důslednější překládání cizojazyčných textů.

Překládání cizojazyčných textů, obzvlášť tak specifické povahy, jako je teorie typografie, se na první pohled může zdát jako zbytečný luxus. Jedná se spíše o marginální téma, které zajímá úzký okruh lidí, zejména samotné typografy. Poněkud jinak ale celou věc budeme vnímat po tom, co nahlédneme i do jiných oblastí. V případě teorie fotografie nebo metodologie dějin umění je totiž absence překladů stejně tak naléhavá, a kvůli ní přicházíme o jednu zásadní věc – o možnost kultivace vlastního jazyka. Právě díky tomu, že budeme náš vlastní jazyk v překladu konfrontovat s cizím jazykem, rozšíří se naše vyjadřovací paleta a zejména schopnost jemného rozlišení určitých významů, které jinak nejsme schopni pojmenovat. Nehledě na to, že skrze překlady kultivujeme i samotnou čtenářskou obec, která nezahrnuje jen odborníky, ale i studenty a potenciální zájemce.

Při četbě textů Jana Tschicholda se mi ale ukázala velmi zřetelně ještě jedna další věc – stáří textů v tomto případě neznamená, že by zastaraly myšlenkově. Jakkoliv se Tschichold zabývá praktickými typografickými záležitostmi, tak nerezignuje na hlubší teoretizování. Uvědomuje si zcela konkrétně to, že samotná typografie je nedílnou součástí společnosti a do jisté míry může utvářet její čtenářské návyky. Typografie je totiž zásadním podílníkem na kvalitě čtení. I když dnes bereme čtení jako něco samozřejmého, něco, nad čím v běžném provozu ani nepřemýšlíme, stojí za jeho praktikováním celá řada nesamozřejmých věcí, které nespočívají jen v samotné praxi čtení, ale i v tom, že text někde musí být vysázen. Tschichold, podobně jako jiní typografové, nutně musel analyzovat společenské změny v praxi čtení a tištění textů, staly se pro něj impulzy, skrze něž se snažil formulovat svou typografickou praxi. Ačkoliv tak na nás dnes jeho texty mohou formálně působit zastarale, etická maxima, kterou na typografii a její pochopení kladl, má takřka univerzální platnost. Pokud totiž sami budeme brát typografii jako čirou samozřejmost, o kterou není potřeba pečovat, dost možná přestaneme pečovat i o svou schopnost čtení. Ostatně sám Tschichold to vyjádřil lapidárně v textu své přednášky: „Kdo neví, co dělá, ten se podobá dutě znějícímu prázdnému sudu.“ Četba Jana Tschicholda, ale i dalších důležitých typografů, je proto více než dobrá prevence toho, abychom dutě nezněli.


Jan Tschichold, Nová typografie, Praha: UMPRUM, 2021, 232 stran

Jan Tschichold, Význam tradice pro typografii, Praha: UMPRUM, 2021, 32 stran

Foto: Václav Šafka

Příspěvek Číst Tschicholda pochází z Artalk.cz

Přečtěte si celý článek