Vypláznout jazyk i zpoza masky. Rolling Stones se valí času i pandemii navzdory

6 měsíce před 7

Běžný život, provoz ve městech, společenské akce, chod ekonomiky. To vše umí nynější pandemie spolehlivě zastavit, na to vše má sílu. Na cosi je ale zoufale slabá, cosi zastavit nemůže: kameny se valí dál a ještě na virus výsměšně vyplazují jazyk.

Hudební formace Rolling Stones přišla po osmi letech s autorskou skladbou, čímž opět o kousek rozšířila největší příběh, jaký kdy rokenrol měl.

Living in a Ghost Town. Život ve městě duchů. Tak se čerstvý song jmenuje. Skupina jej zčásti nahrála během koronavirových opatření a do nynější doby se vskutku trefila. „Život byl krásnej/Než nás všechny izolovali/Připadám si jako duch/který žije ve městě duchů,“ zpívá frotman Mick Jagger a slova podbarvuje klip, v němž kamera jezdí opuštěnými ulicemi Los Angeles, Toronta či Londýna.

Právě v Londýně v roce 1962 příběh Rolling Stones začal. A ještě o dvanáct let dříve se ve společné třídě základní školy v Dartfordu jihovýchodně od britské metropole potkaly dvě vůdčí osobnosti: Mick Jagger a Keith Richards.

Plyne z toho těžko uvěřitelné – ti dva jsou spolu rovných 70 let! „Je mi líto Mickových ženských, které pustil k vodě a ony mi pak chodí brečet na rameno,“ ucedil jednou sarkasticky Keith Richards. „Pokaždé těm holkám říkám: A jak si myslíš, že je mně? Já s ním musím zůstat!“

Pravda, po základce se jeden druhému na čas ztratili, ale když na sebe Jagger a Richards narazili v roce 1960 ve vlaku z Dartfordu do Londýna, vzájemný pakt byl zpečetěn. Keitha nadchly desky, které měl Mick zrovna pod paží, vyprosil si k zapůjčení album bluesového krále Muddyho Waterse a navrch se od bývalého spolužáka dozvěděl, že mají s kamarády „takovou malou kapelku“.

Jak se vlastně vaše skupina jmenuje?

Na Watersově desce byl i song vycházející ze staré písně vzniklé v deltě Mississippi na bavlníkových plantážích. Zpívalo se v něm o narození chlapce, z něhož se stal kámen, co se pořád kutálí. Když skupina premiérově vystoupila v londýnském klubu Marquee, rozdělili si její členové u drinků na baru dvacetilibrový honorář; dnes vydělávají podle odhadů 10 milionů dolarů za koncert.

Legenda praví, že krátce před historicky první produkcí telefonoval tehdejší lídr kapely Brian Jones s redaktorem časopisu Jazz News. „Jak se vlastně vaše skupina jmenuje?“ uslyšel muzikant dotaz, po němž pohlédl na stůl, kde ležela Watersova deska a Jonesovy oči ulpěly na skladbě o chlapci, z něhož se stane kutálející se kámen. Skladba se jmenovala…

Nehybné kameny porostou mechem, u těch, které se neustále valí, je mechová „koroze“ bez šance. I takto metaforicky jde popsat dechberoucí skutečnost, že Rolling Stones tu stále jsou. Téměř by sváděla k prohlášení, že seskupení hraje smrti navzdory, kdyby si člověk neuvědomil, že za takový patos by mu klidně mohla přistát pěst rockového piráta Richardse na tváři.

Pakliže však kapela přežila dodnes, o všech jejích členech to neplatí. Když se zdrcení muzikanti na Vánoce 1966 opíjeli v Paříži po tragické smrti jedenadvacetiletého přítele, obrátil se Richards na Jonese: „Ty se taky nedožiješ třicítky, kamaráde.“ Jones odvrátil pohled, s nímž onehdy spočinul na skladbě o kameni vyrostlém z chlapce a smutně odvětil „já vím.“

Šlo o temné proroctví. Brian Jones, kterého čím dál víc požíraly drogy, dostal z kapely padáka a 2. července 1969 byl nalezen mrtev na dně svého bazénu. Jeho smrt v 27 letech je dodnes předmětem spekulací, jež zahrnují i úmyslné zabití, poctivé ale bude spokojit se s Jaggerovými slovy: „Brian se utopil. Tečka.“

Nikoho by tehdy nepřekvapilo, kdyby zbytek kapely následoval Jonesův osud. Hudebníci snídali, obědvali i večeřeli obrovské množství drog. Stačí číst o dávkách (nejen) heroinu, které do sebe bez ustání ládoval Richards a jež by stačily armádě narkomanů, aby vás šokovalo, že je pořád naživu.

A abyste pochopili rčení, že případnou jadernou katastrofu přežijí jen švábi a Keith.

Keith Richards na konci 60. let | Foto Getty

Místo jaderné katastrofy přišla jiná. Několik měsíců po Jonesově smrti uspořádali Rolling Stones v kalifornském Altamontu festival, který měl být pokračováním Woodstocku, proslulé hippies party zvěstující lásku a mír. Jenže lásku nahradila v Altamontu nenávist: v jednom z nejhorších dní rockových dějin ubodala ochranka z řad členů motorkářského gangu Hells Angels černošského teenagera a v nastalém zmatku zemřeli další tři lidé.

Titulka hudebního časopisu Rolling Stone, pokrývající altamontskou tragédii

Drogy, neštěstí, spory mezi jednotlivými členy. O tom všem vyšly v souvislosti se Stouny tuny knih a osud skupiny několikrát visel na vlásku. Tedy na zdánlivém vlásku – ve skutečnosti to byla pevná kytarová struna. Oddanost muzice byla poutem silnějším než veškeré animozity. Jako by to, co dělají, bylo víc než oni, jako by je to přesahovalo. Jako by–

A dost! Vypravěč si znovu koleduje o Richardsovu pěst v obličeji. Přesto mu to nedá a musí říct, že valící kameny nejde zabrzdit. Marné je proti nim stavět zeď, třeba Berlínskou, marné je před nimi zatáhnout oponu, třeba železnou.

S tím by možná i Richards souhlasil. „Muziku nezastavíš, je to ta nejpodvratnější věc na světě,“ vykládal, když seděl v srpnu 1990, tři čtvrtě roku po pádu komunistického režimu, s prezidentem Havlem a zbytkem kapely v pražské hospodě. „Železnou oponu nepovalily atomové zbraně ani všechny ty vznešené kecy, ale džíny a rokenrol.“

Kapela s prezidentem Havlem | Foto Profimedia

V Česku odehráli Stouni celkem šest koncertů, poslední předloni v pražských Letňanech. Pánové Mick Jagger, Keith Richards, Ron Wood a Charlie Watts jsou už dávno nejen rockovými ikonami. Mimo jiné tvoří i velmi výnosnou společnost.

Už pouhé logo kapely s vyplazeným jazykem je globálně a nadčasově známé a objevuje se na mnoha produktech. Stouni mají také plnou kontrolu nad astronomickými příjmy z turné a svůj byznys ošetřují i z hlediska daňových zákonů – kvůli výši daní opustili Británii a za domov si zvolili druhou stranu Atlantiku.

Vše ale zastřešuje vytrvalá a bezvýhradná láska k muzice. Takřka 60 let, které mají Jagger a jeho parta za sebou, vypadají neuvěřitelně, na druhou stranu je to vlastně ta nejpřirozenější věc. „Proč bychom měli proboha přestat s tím, co nás baví?“ říká Richards nechápavě. „Jestli jednou přijedeme hrát a nikdo nepřijde, vrátím se zpátky nad schody, kde jsem začínal, a budu si hrát pro sebe.“

Proč bychom měli přestat s tím, co nás baví?

Vzdor půvabné představě, jak si osaměle vybrnkává, Richards nad schody stoprocentně neusedne. „Z téhle kapely se odchází leda v dřevěném pyžamu,“ říká chlapík, v jehož vráskách je zakleta věčnost. A Jagger, v jehož ještěrčích pohybech je zase zakleto věčné mladí, dodává: „Buď jste mrtví, nebo jedete dál.“

Už chápete, proč je na tyhle muže koronavirus krátký, proč se mu mohou vysmívat? Samozřejmě vypláznutým jazykem.

The post Vypláznout jazyk i zpoza masky. Rolling Stones se valí času i pandemii navzdory appeared first on Forbes.

Přečtěte si celý článek