Mlčeti zlato? Úvod k textu Andi Soós

4 měsíce před 47

Jak vypadá podpora umění zasaženého pandemií koronaviru v zemi, v níž vládne Viktor Orbán? Je zde ještě vůbec nějaká živá kultura a kritická diskuse možná? V rámci mezinárodní sítě East Art Mags, která zastřešuje spolupráci východoevropských online časopisů o výtvarném umění, sledujeme aktuální dění kulturních scén v Maďarsku, Polsku nebo Rumunsku. Jedním z takových textů je i komentář kurátorky a kritičky Andi Soós, jež přibližuje skrze výpovědi různých členů a členek budapešťské scény netransparentní nákup velkého množství uměleckých děl Maďarskou národní bankou. O úvod ke komentáři a přiblížení kontextu jsme poprosili Jana Zálešáka, který se pohybuje na ose Brno–Budapešť a jenž ve svém textu ukazuje, jak je současná kauza jen dalším z dílků postupného rozkladu maďarské kritické kultury.

Emese Benczúr, CHANGE/UNCHANGEABLE, 2012, dřevo, kabely, LED pásky, 100 × 140 cm. Foto: Áron Wéber, publikováno s laskavým svolením autorky

Mlčeti zlato? Úvod k textu Andi Soós

O masivních nákupech výtvarného umění v režii Maďarské národní banky, soustředěných především (ale nejen) na představitelky a představitele maďarské neoavantgardy, které doslova zasypaly penězi nevelký okruh budapešťských galerií, sběratelů a umělkyň a umělců, jsem se poprvé doslechl někdy na sklonku loňského podzimu. Nikoli z oficiálních nebo sociálních médií, kde by se nad touto iniciativou vedla vášnivá diskuse, ale doma, od partnerky, která je výtvarná umělkyně a o věci se doslechla od svého galeristy. Nevím, v kolika kuchyních, ateliérech nebo ve vláknech online konverzací se téma přetřásalo, ale navenek přetrvával (a přetrvává) klid, který výstižněji než cokoli jiného charakterizuje aktuální stav maďarské umělecké scény.

Během deseti let své vlády dokázala strana Fidesz tuto scénu téměř dokonale rozložit – ne v tom slova smyslu, že by přestala existovat, ale ve velmi doslovném smyslu její atomizace.[1] Kolektivní, hlasité projevy odporu, jako byly protesty proti předání Kunsthalle Mücsarnok do rukou Maďarské akademie umění (MMA) z přelomu let 2012 a 2013 či okupační stávka Ludwig Musea v roce 2013 poté, co nebyla jeho řediteli Barnabási Bencsikovi prodloužena bez udání důvodu smlouva, dávno utichly. Zůstaly osobní postoje, nevyhnutelně stále křehčí. Mezi nejhlasitější odpůrce postupného předávání otěží kulturní politiky do rukou MMA patřil mezi lety 2012 a 2015 kolektiv Svobodných umělců; angažovalo se také mnoho členů sdružení Studio mladých umělců (FKSE). Pod vedením Dávida Karase (2013–2015) ostré vymezování se vůči kulturní politice Fideszu vyvrcholilo a za důsledek mělo faktické odříznutí FKSE od zdrojů veřejných financí.

Chtěl bych zde krátce zmínit dva příklady z poslední doby, které na situaci a postojích FKSE ilustrují obecný posun od radikální angažovanosti k obezřetnému hájení vlastní autonomie. První se týká Ceny Gyuly Derkovitse – státem financovaného tvůrčího stipendia, které zůstávalo jedním z posledních „míst“ nepodléhajících přímé kontrole a vlivu MMA. Před dvěma lety vypršel mandát členům výběrové komise. Namísto zveřejnění jmen jejich nástupců, jak bylo dosud zvykem, bylo oficiálně vyhlášeno, že komise bude nově tajná a že je to tak vlastně lépe. Součástí komise nicméně v souladu s tradicí zůstala zástupkyně FKSE, a v interní diskusi FKSE tak byla jména nových členek a členů komise záhy zveřejněna – prakticky bez výhrady se jedná o členy MMA. Podobný vývoj směrem k netransparentnosti se ve stejné době odehrál i v literární obdobě Derkovitsovy ceny pojmenované po Jánosovi Térey. Zatímco v oblasti literární někteří laureáti, jako například Imre Bartók, proti změnám hlasitě vystoupili a cenu odmítli, na výtvarné frontě zůstal klid a ani v rámci FKSE fakt, že svou účastí v komisi Studio mladých umělců fakticky legitimizuje změnu poměrů v Derkovitsově ceně, nevyvolal žádnou silnou reakci.

Plakát z protestů proti převzetí Kunsthalle Mücsarnok Maďarskou akademií umění v roce 2012

V loňském roce pak sdružení FKSE kontaktovalo své členky a členy s tím, že MMA vyčlenila ze svých fondů cca 12 milionů Kč jako pomoc výtvarným umělkyním a umělcům v obtížné situaci pandemie covidu-19. V rámci nastaveného mechanismu MMA oslovila šest vybraných uměleckých sdružení a spolků a nabídla jim model, v němž mohou za peníze poskytnuté MMA vytvořit sbírky z děl svých členů. FKSE v dopise svým členkám a členům zdůraznilo, že nadále trvá na negativním postoji vůči MMA artikulovaném již v roce 2012, kdy se FKSE aktivně zapojilo do výše zmíněných protestů, který v důsledku znamenal jeho postupné odříznutí od veřejných financí. Zároveň ale sdružení zdůraznilo, že si je vědomo obtížné situace, a proto je připraveno fungovat jako prostředník, aby ti členové, kteří mají zájem, na nabízené finance dosáhli. Vedení FKSE se ve zmíněném dopise členům zřeklo nabízené možnosti vybudovat vlastní sbírku, takže individuálně vyjednaná částka za „prodej“ díla by měla fakticky spíše podobu stipendia. FKSE tak dokázalo vytvořit v rámci nabízeného schématu relativně neutrální pozici, přesto se kolem této nabídky následně rozvinula velmi živá interní diskuse, v níž se otevřely staré rány a ukázalo se jasné napětí mezi těmi, kdo ani za těchto okolností nechtějí „kolaborovat“, a těmi, kdo se k celé situaci staví pragmatičtěji. Z toho, co jsem měl možnost zjistit, byla maximální částka vyčleněná na nákup jednoho díla v rámci výše popsaného „covid dotačního programu“ vypsaného MMA okolo 25 tisíc Kč. Potenciálně tak v jeho rámci mohly vzniknout sbírky čítající stovky uměleckých děl. Mé schopnosti investigace ve zdrojích MMA, které jsou přístupné pouze v maďarštině, tady naráží na své limity. Každopádně s tímto nečekaným impulsem k tvorbě neveřejných sbírek z veřejných financí se nám již otevírá přímý vztah k leitmotivu textu Andi Soós.

Proč by nás toto všechno mělo zajímat v České republice? Motivů je několik. Jednak příklad nákupní horečky Maďarské národní banky ukazuje fascinující lehkost, s jakou to v oblasti podpory kultury jde, když se chce. Lidé okolo Maďarské národní banky, kteří mají rádi kulturu a umění (jen se nemusí nikomu zodpovídat ze svého vkusu a ani příliš nikomu skládat účty), jsou schopni odklánět ohromné finanční částky na rozvíjení svých bohulibých zájmů. Měli bychom chtít něco podobného od naší centrální banky? Je dobré si připomínat, že na úrovni „ekonomické základny“ se realita dnešního Maďarska jako postsocialistické montovny od té české (nebo slovenské) příliš neliší. Vedle stále chudších států (neschopných vyčleňovat prostředky na běh své páteřní infrastruktury, natož pak na nákup umění) zde vznikly paralelní struktury moci – lidé, kteří nashromáždili takové bohatství, že je lze bez váhání investovat do čehokoli, včetně umění. To platí prakticky pro všechny postsocialistické elity, ať už vzešly z privatizačních veletočů „divokých devadesátých“, z polostátních podniků v nultých letech, nebo se ustavily v přímé vazbě na postdemokratickou politiku, jako to vidíme nejvýrazněji právě v Maďarsku. Jestliže tu nějaké rozdíly jsou – a jsou, buďme za to v České republice rádi –, pak je to ve stavu občanské společnosti, v kondici veřejné sféry (v pozici či samotné existenci veřejných médií, vysokých škol…), v možnosti otevřeně diskutovat, kritizovat, vzájemně se přít. A nejde jen o tu možnost – o to, že je zde nějaká platforma, na které má taková diskuse smysl –, ale také o vědomí, možná naivní, že tato diskuse k něčemu je a že může věci posouvat jinam a snad k lepšímu, a naopak upozorňovat na věci, které je lepší opouštět.

Takto alespoň ze své (a přiznávám, že velmi subjektivní a mnoha faktory zkreslené) perspektivy vidím situaci v Maďarsku – i když ještě nezmizela všechna média, ve kterých by kritické hlasy mohly zaznít, přesto je veřejná, otevřená diskuse, o jaké tady mluvím, stále větší vzácností. Už totiž moc nezbývá, kdo by se do ní zapojil. Na maďarských uměleckých školách studují mladí lidé, kterým bylo v roce 2010, kdy se Fidesz ujal vlády, okolo 10 let. Dnešní třicátníci a čtyřicátníci, kteří se stále nesrovnali s realitou, jsou v jejich očích nejspíš jen podivný láteřící disent. Ale i ten je ostatně nepočetný. Co se rozvíjí, roste a bují, jsou nejrůznější formy vnitřního exilu, sledování privátních cílů a jejich kultivace v rámci malých kroužků spřízněných duší…

Instalace děl finalistů a finalistek Ceny Gyuly Derkovitse 2020 v Paláci umění (Műcsarnok). Foto: Zsigmond Csákvári

V této atmosféře mají velmi specifické postavení soukromé galerie, na které je napojena reprezentativní část mladé a střední generace maďarského umění. Bylo by asi naivní dívat se na tyto galerie (jejich reprezentativní výběr se v posledních letech představuje v rámci budapešťských galerijních víkendů) jen jako na nějaké ostrůvky svobody. Vedle několika městských a nezávislých institucí jsou však právě soukromé galerie místy, kde napojení na trh s uměním umožnovalo relativní autonomii na proměnách ve veřejném financování umění. I když necháme stranou paradoxy takového pohledu, představu trhu jako neideologické neutrální zóny atd., je nutné dodat, že změny, jimiž během posledních deseti let prochází maďarská společnost jako celek, nevyhnutelně dospěly i sem a vstup národní banky na scénu tuto proměnu jen dovršuje. Můžeme se na intervenci Maďarské národní banky, kterou Andi Soós detailně popisuje, dívat na jednu stranu jako spásu v těžkých časech, ale také zároveň jako na velmi nepříjemné odhalení toho, že za fasádou relativní svobody obchodu s uměním se skrývá fakt, že jsou to víceméně jen už nové elity, kdo tady umění seriózně nakupuje. Co mají galerie říct „svým umělcům“? Jak mají galerie, jež se ještě před rokem musely oprávněně obávat, zda přežijí rok 2020, naložit se všemi penězi, které nečekaně přistály na jejich účtech?

Dosud se o tom v rámci lokální umělecké scény nevede prakticky žádná diskuse. Ti, kteří vědí, mlčí, až na několik výjimek, jako je József Mélyi, který se tématu dotknul v rámci zahájení výstavy okruhu Galerie Kisterem s pozoruhodně (sebe)ironickým názvem Konečně se můžeme něco naučit. Zbytek mlčí, protože neví (anebo nechce vědět). Andi Soós psala svůj článek s vědomím, že by měl posloužit jako „rozbuška“, jako impuls, který přinutí lidi ze scény postavit se čelem této nové realitě. A to jakýmkoli způsobem. Jistě se najde mnoho těch, kdo budou akviziční program Maďarské národní banky stejně jako postoj těch, kdo se na něm rozhodli participovat, hájit. Další budou hledat neutrální pozici, podobně, jako se o to v posledním roce pokouší vedení FKSE, nebo jako to udělala Galerie Kisterem, když za část financí získaných obchodem s MNB uspořádala zmíněnou výstavu. Jiní budou jakoukoli participaci na zmíněném programu odsuzovat ze stejných důvodů, z jakých odmítají kulturní politiku reprezentovanou Maďarskou akademií umění. Variantu této debaty známe i z našeho prostředí a bude jistě zajímavé sledovat, co se bude dít dál a jaké nuance bude mít diskuse, v jejímž jádru nestojí kritika „velkosběratelů“, s nimiž nemohou veřejné sbírkotvorné instituce často soupeřit (abych parafrázoval nedávné vyjádření ředitele GMU Hradec Králové Františka Zachovala, které obratem podrobil kritice Jiří David), ale kritika elit vytvářejících si v „hybridním režimu“ za veřejné peníze svou vlastní verzi vysoké kultury.

Jisté je, že v podobných diskusích může být těžké vybrat si stranu. To je naprosto v pořádku. Ovšem mlčení, kterým je nový akviziční program Maďarské národní banky dosud zahalen, je horší než „blbá nálada“ plynoucí z často nesmiřitelných názorů na sběratelské aktivity lidí, jejichž jmění má diskutabilní původ. Nejenže brání věcné debatě o tom, co bude se stovkami děl, která během tak krátké doby opustila depozitáře soukromých galerií a ateliéry umělkyň a umělců. Ale také diskusi o tom, jak by mohli galeristé, sběratelé nebo samy umělkyně a umělci využít nabyté finance k něčemu pozitivnímu a nebýt přitom zatíženi pocitem viny.

V našem prostředí se postupně učíme mluvit o „artwashingu“ (relativně snadné a relativně levné tvorbě symbolického kapitálu prostřednictvím podpory kultury, včetně sbírání umění). V případě akvizičního programu Maďarské národní banky jde ale myslím o něco jiného – na rozdíl od starších programů a hlavní linie kulturní politiky reprezentované MMA fungující v myšlenkovém rámci umění jako reprezentace národa, odráží nový program „progresivnější“ chápání umění jako autonomní hodnoty o sobě. Se stejnou samozřejmostí, s jakou lidé okolo Orbána před mnoha lety kooptovali sport, postavili honosné stadiony na často těžko uvěřitelných místech a snaží se v zemi hostit co nejvíce mezinárodních sportovních akcí, manifestuje se nově nabytý zájem velmi rychle konkrétními činy. Problematická je právě ta okázalá samozřejmost, s jakou při svém „prozření“ nové elity ignorují nastavené mechanismy kulturní politiky (sbírkotvornou činnost veřejných muzeí umění) a využívají osvědčené postupy k přivlastnění si kulturních hodnot býčí silou peněz. Ty peníze tu ale nyní jsou. A mlčení okolo nich je přinejmenším stejně zarážející. Jak složité, jak sporné by bylo vzít alespoň část těchto financí, které se z ničeho nic ocitly na scéně, a použít je na něco „dobrého“ – například na nový projekt tvůrčích stipendií nebo na podporu některého ze zbývajících periodik zabývajících se současným výtvarným uměním? Aby si na maďarské scéně tyto a podobné otázky mohli začít klást, bude potřeba přestat zacházet s privatizovanou kulturní politikou reprezentovanou institucemi jako MMA a nově MNB jako s tabu, za kterým se skrývá hořkost z porážky a vědomí, že v silách progresivní scény dosáhnout vítězství s přímém střetu.

[1] Což je ostatně také závěr textu Maďarské umění v éře Viktora Orbána Markéty Jonášové, který je dalším vhodným úvodem k reportáži Andi Soós.

Příspěvek Mlčeti zlato? Úvod k textu Andi Soós pochází z Artalk.cz

Přečtěte si celý článek