Galerie jak z jiné galaxie

5 měsíce před 28

Vody umělecké scény opět rozvířily diskuze nad Národní galerií Praha (NGP) poté, co se v médiích objevila zpráva o zrušení výstav, které galerie plánovala na druhou polovinu roku. Na generální ředitelku Alenu Anne-Marii Nedomu se proto snesla kritika kvůli tomu, že nehledá kompromis mezi nutnými finančními opatřeními vyplývajícími ze současné situace a naplánovanými programy, na nichž se spolupodílí různé další subjekty z lokální umělecké scény. Situaci shrnuje a komentuje v dnešním textu Anežka Bartlová. 

Galerie jak z jiné galaxie

Epidemie nového typu koronaviru a s ní spojená opatření znamenají pro celou společnost takovou krizi, na kterou nikdo nebyl – a ani nemohl být – připraven. Jednotlivci i celé organizace hledají řešení, jak pokračovat ve svých činnostech a jak pomoci nastalou situaci zvládnout prostřednictvím různých podpůrných aktivit. Krize také ukázala to, co musela: v různých vrstvách toho, co tvoří tzv. občanský sektor a základy demokraticky fungující společnosti, existují problémy, které dlouho nikdo neřešil, protože nebyl čas, ani chuť. Bolavé a dlouho přecházené podfinancování sektoru sociálních služeb, zdravotnictví a dalších pečujících profesí se na nás valí odevšad a jejich důsledky uvidíme brzy naplno. Stejně jako další odvětví společenského života teď těžké období prožívá i kultura a společně s ní i současná umělecká vizuální scéna. Umělecké a kulturní instituce se s aktuální situací popasovaly po svém, některé pomáhají vyrábět ochranné pomůcky pro zdravotníky, jiné nabízejí online programy pro zabavení dětí či finanční a organizační podporu pro umělce a umělkyně (TIC Brno, PLATO Ostrava). To jsou ale pouze dočasná řešení, stejně jako brigády za kasou v supermarketech (které paradoxně slibují výdělky často i větší než původní „kulturní” zaměstnání). Dlouhodobé řešení musí vypadat jinak.

Díky „záchranným” aktivitám, komunikaci nad různými projekty nebo přípravám budoucích akcí se daří i nadále udržovat vztahy napříč uměleckou scénou. Navíc se ukazuje, jak podstatné a akceschopné jsou různé kolektivy nebo skupiny, jejichž sítě mohou v této chvíli fungovat podpůrně (např. Mothers Artlovers) nebo angažovaně (dopis Spolku Skutek a Fair Artu vládě ČR a ministru Zaorálkovi ohledně kompenzací pro OSVČ). Situace je přesto nejistá a nikdo se neodvažuje předvídat, co přinese příští rok z hlediska státní či městské grantové podpory, na které je téměř celá současná umělecká scéna závislá. Co ale už teď víme zcela jistě, je, že poslední, o koho bychom se mohli v této situaci nejistot a obav z krachu opřít, je Národní galerie Praha.

Ředitelka pověřená v září 2019 řízením naší největší sbírkotvorné a výstavní instituce, Alena Anne-Marie Nedoma, měla dle původních prohlášení ministra kultury Zaorálka provést stabilizaci instituce po překotném odvolání Jiřího Fajta a letním tápání Ivana Morávka s tím, že hlavním úkolem mělo být provedení „technicko-organizačně-finančního auditu“. Jeho výsledky – pokud vůbec proběhl – nebyly zveřejněny, natožpak veřejně komentovány, ani z nich nebyly vyvozeny důsledky (ať už by jím byla omluva Fajtovi nebo naopak nové nastavení pravidel a výše financování). A co se týče monopolizace řízení velkých výstavních institucí manželi Nedomovými (Petr Nedoma vede již 27 let Galerii Rudolfinum), na to Zaorálek v září reagoval pro Aktuálně.cz takto: „Potřeboval jsem člověka, který je schopen posoudit organizační, technické i finanční věci v Národní galerii a na to má paní Nedoma dobrou kvalifikaci. Z toho, že 35 let shodou okolností žije s jedním dost známým a úspěšným galerijním ředitelem, jsem usuzoval, že se bude docela dobře orientovat v prostředí.“ Zároveň novináře ujistil, „že nová ředitelka neovlivní umělecké směřování galerie“. Teď jsou tu zase Velikonoce – tedy rok od chvatného odvolání Jiřího Fajta – a v Národní galerii to opět vře: Nedoma totiž do programu Národní galerie výrazně zasahuje, což odůvodňuje opatřeními vlády reagujícími na pandemii COVID-19.

Na webu NGP se dočteme, že galerie v tuto chvíli vyhodnocuje, které projekty budou přesunuty na jiný termín, a které díky těmto bezprecedentním okolnostem budou muset být zcela zrušeny. To se dotklo zatím připravované výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého 2020, na jejíž realizaci se měla NGP podílet. Instituce prý určuje priority tak, aby byly zachovány především rozpracované projekty, jejichž financování již započalo. Bez jakéhokoliv předchozího upozornění, snahy o vyjasnění či kompromis byl ředitelce Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karině Kottové zaslán dopis oznamující odstoupení od realizace výstavy finalistů, jakožto i „všech výstavních projektů naplánovaných na druhou polovinu roku“. To se ale při bližším pohledu neukazuje jako úplně pravdivé. Porovnáme-li stále plánované projekty s těmi, které ohlásila NGP na tiskové konferenci začátkem roku 2020, uvidíme, že zrušeny byly pouze výstavy tuzemských umělců, a to převážně současného umění. Zrušena je tak výstava Markéty Othové (jediné ženy na programu), Igora Korpaczewského a právě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Mimo to i přehlídka děl ze sbírky 2000+ ArtEast z lublaňského Muzea současného umění a tvorby Umělecké kolonie na Okoři (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda a další), tedy výstava impresionistické krajinomalby přelomu století (pravděpodobně z tuzemských sbírek). V plánu naopak zůstala (kromě již připravených výstav, které samozřejmě nemá smysl rušit, pokud to jen trochu jde) přehlídka karikaturisty Saula Steinberga anebo výstava buddhistického umění. S oněmi finančními důvody, jimiž Nedoma argumentuje, to zřejmě bude složitější, než se zdá. Je zřejmé, že výstavy současného umění tuzemských tvůrkyň a tvůrců nejsou zadarmo, ale ve srovnání s jakýmikoliv zápůjčkami ze zahraničí budou jistě přeci jen úspornější. O externě financovaných projektech, jako je zmíněná Cena Jindřicha Chalupeckého, na niž měla dle slov Kariny Kottové přispět NGP 150 tisíci korun (přímých nákladů), nemluvě. Jakoby snad současné umění nemělo mít v NGP místo…?

Kritika ostatně nezaznívá na adresu generální ředitelky NGP poprvé. Již v listopadu 2019, kdy Karina Kottová spolu s dalšími čtyřmi desítkami umělců a umělkyň i dalších osobností z oboru zaslala ministrovi kultury otevřený dopis, v němž reagovali na podle nich nesmyslné odvolání kurátora současného umění Adama H. Budaka. Ani tehdy nedokázala Nedoma své kroky uspokojivě vysvětlit. Argumentovala nesystematičností Budakovy pozice v rámci instituce, snad jako by mezinárodně známý kurátor byl jen položkou na mzdovém výpisu, zděděnou po předchozím vedení. Byl to ale právě Budak, jehož si do NGP vybral Jiří Fajt a který přinesl do Veletržního paláce progresivní současné umění v podobě krátkodobých výstav. Jím kurátorovaný několikaletý projekt Moving Image Department byl bezesporu jedním z nejzajímavějších počinů v prezentaci uměleckého videa v Praze. Druhým bodem zdůvodnění měl být fakt, že Budakem kurátorované výstavy nevycházely z práce se sbírkami NGP a tedy z primárního určení činnosti instituce. Není divu – vycházet ze sbírek ani nemohly: sbírku současného videa a obecně současného umění totiž NGP soustavně nebuduje. Jedná se o další z řady dlouho neřešených problémů NGP, totiž chybějící koncepční akviziční politika, co se současného umění týče. To ostatně řešila i nedávná diskuse Kam kráčí Národní galerie, organizovaná Spolkem Skutek, kam se zástupci NGP oficiálně nedostavili, ačkoliv mezi dalšími diskutujícími byl i ministr Zaorálek.

V čem je ale problém, který reprezentuje Alena Anne-Marie Nedoma, hlubší než všechny nahromaděné vnitřní problémy Národní galerie, které byly už tolikrát popsány v jiných komentářích a textech? Zřejmě nejproblematičtější je forma a způsob vedení komunikace, jíž je představitelka největší výstavní instituce u nás povinována jak veřejnosti, tak především umělecké scéně. To současná umělecká scéna totiž Národní galerii živí, ji instituce nutně potřebuje ke svému provozu a odbornému výzkumu, avšak k tomu je třeba v rámci uměleckého prostředí udržovat vzájemný respekt. Dnes se však zdá, že je jakákoliv ochota ke spolupráci, která by pomohla přečkat i krize rozměru aktuální situace, minimální. Co když ale přízvisko „národní” nebudeme chápat jen jako reprezentaci čehokoliv českého – ať už doma nebo v zahraničí –, ale spíše jako vztah k prostředí, v němž se galerie nachází, a starost o to, co ji utváří? Jak by se pak změnilo samotné fungování a vystupování NGP? A to se netýká jen vytvořených uměleckých objektů, ale také lidí, kteří se na umělecké scéně pohybují a již Národní galerii udržují v chodu.

Alena Anna-Marie Nedoma v neděli pro Studio ČT24 uvedla, že většina zaměstnanců chodí i nadále do práce, protože bádají a připravují další program. Jistě, restaurátoři pravděpodobně nemohou pracovat z domova, nicméně pro většinu zaměstnanců instituce by byl home office spíše bezproblémový a jistě bezpečnější než každodenní pobyt na pracovišti. Snaha ukázat, že kunsthistorie je stejně nezbytná pro krizový chod státu jako lékařství, biochemie anebo psychologie, tedy vědní obory, jejichž aktivity vyžadují prezenční docházku do zaměstnání, je zkrátka nesmysl. Ještě hůř jsou na tom však kustodi a kustodky (opakovaně kritizovaná skutečnost, že jsou pouze najati externí firmou) a lektorky a lektoři edukačních programů, kteří většinově zůstali zcela bez příjmů, když navíc lektorské oddělení dlouhodobě čelí postupnému snižování rozpočtu, ačkoliv se podílí na tom lepším ze značky jménem NGP. Podle mých informací se například Národní filmový archiv (též příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR) zachoval zcela opačně a svým zaměstnancům – dokonce i těm pracujícím na dohody a brigádně – vyšel maximálně vstříc. Problém tkví zase znovu v komunikaci: vnitřní institucionální, oborové, i s uměleckou scénou. Jako generální ředitelka, byť dočasně pověřená, by Nedoma měla toto vědět a maximálně podporovat komunikaci nejen navzájem uvnitř instituce, ale i též vně, směrem k návštěvníkům a partnerům všeho druhu.

Garanční rada NGP, již ministr Zaorálek zřídil spolu se jmenováním ředitelky, by měla v nejbližší době vypsat výběrové řízení na nové vedení NGP. Doufejme, že vezme výše zmíněné v potaz při rozmýšlení podmínek výběrového řízení, protože jako vždy i zde platí: jaké podmínky, takový výsledek. Doufejme, že z něj vzejde někdo, kdo bude chápat, co je to kulturní politika (například, že nemá jen finanční stránku), jak by měl vypadat vztah instituce s veřejností a že bez komunikace napříč scénou se ředitel/ka neobejde. Dle výsledků výběrového řízení pak buď budeme muset uznat, že je Národní galerie zakletá, anebo se podaří ony dlouho neřešené problémy konečně vyřešit. Jak by řekla klasička, aby byly řídící procesy prostě správně nastaveny…


Autorka děkuje všem, kdo k textu přispěli svými připomínkami a komentáři.


Foto: NGP – Grand Opening 2019, Helena Fikerová

Příspěvek Galerie jak z jiné galaxie pochází z Artalk.cz

Přečtěte si celý článek