Estate development ničivější nežli povodeň

7 měsíce před 25

Podstatnou součástí současné společenské krize, jejíž příčinou je epidemie virové nemoci COVID-19, je také hrozba ztráty bydlení z důvodů výpadku příjmů jedinců i celých rodin. Velká města jako Praha nebo Brno, která za poslední desítky let prošla několika vlnami privatizací městského bytového fondu, však nejsou na podobnou situaci připravena. Toho jsou si vědomi také architekti, urbanisti nebo sociologové zkoumající současný vývoj měst a financializaci bydlení, jež podobu dnešních sídel do značné míry utváří, a touto problematikou se zabývá také interdisciplinární a výzkumný projekt Pro/Měna Karlín, s nímž se bylo možné ještě na začátku března seznámit v Galerii VI PER a který v následující recenzi přibližuje Tereza Rudolf.

Estate development ničivější nežli povodeň

Galerie VI PER se již zapsala jako výstavní prostor, který se zabývá architekturou a urbanismem s jeho společenskými přesahy a dává důraz na doprovodné programy a výstavy koncipované v dlouhodobém časovém horizontu, často i jako výzkumné projekty. Jinak tomu není ani u výstavy Pro/Měna Karlín. Ta představuje tvrdá data i výpovědi (bývalých) starousedlíků a sestavuje je do vizuální kompozice, jež elegantně překračuje navyklé a často poněkud robustní způsoby prezentace architektury. Kurátorkami výstavy jsou Eliška Málková a Lynda Zein, které se během příprav propojily také se socioložkou Barborou Matysovou, která se situaci Karlína a jeho původním obyvatelům věnuje již několik let a také patří mezi autory a autorky projektu Paměť města, kteří měli (před uzavřením galerií a zrušením kulturních akcí) spolupracovat i na doprovodném programu. Do výstavy přispěl i umělec David Přílučík, a sice projekcemi dvou videí – jakéhosi diptychu umístěného v oknech galerie, který na pozadí proměnlivých obrazů karlínských pavlačí srovnává výpovědi místních s průpověďmi lidí zapojených do bouřlivého developmentu původně dělnické čtvrti.

Možná je to tím, že v Karlíně bydlím, v jednom z těch domů s rozpadající se pavlačí, a proto mám pocit, že se o této městské čtvrti Prahy mluví v poslední době poměrně intenzivně. Podobné to bude v případě Holešovic nebo Smíchova. A i těmto čtvrtím se již věnovaly díly rozhlasového seriálu Paměť města. Jak je vidět na videích Davida Přílučíka, vztah současných nájemníků a investorů k těmto oblastem se radikálně rozchází, a to i v čase. Tento časový rozkol – kdy jedna část vzpomíná na ztracený prostor k životu či na genius loci ubitý tím, co developeři označují za „nový luxus moderních podniků“, a strana druhá hledí do budoucnosti, již vidí v duchu realitního marketingu jako krásné bílé město na břehu modré Vltavy – je přítomen i v cenových plánech Karlína představených na výstavě. Staré budovy jsou hodnotné především ve chvíli, kdy jsou strženy k zemi (například jako původní Karlin Studios) a na jejich místě vyrůstá menší mrakodrap („s nejlepším výhledem na Pražský Hrad“), mnohonásobně navyšující a komerčně zhodnocující původní využitelný objem prostoru.

Výstava Pro/Měna Karlín není uživatelsky jednoduchá. Není to nekonečně dlouhá projekční plocha, s jakou se návštěvník setká v Centru architektury a městského plánování – CAMP, kde bylo nové „Rohan city“ prezentováno loni na podzim. V CAMPu byly k vidění také modely této nové karlínské čtvrti ve stylu uhlazené počítačové 3D vizualizace, kde se na rušné křižovatce (topící se přirozeně v zeleni a svitu slunce) setkává výběr šesti aktuálně nejdražších aut, domy mají soukromé zahrady na střechách a všichni si fotí selfie s poslední sochou Davida Černého (u posledního přeháním). V galerii VI PER ale najdete „jen“ víceúrovňové mapy nárůstu cen nemovitostí za m2 od roku 2002, tedy poslední velké povodně. Symbolickou čáru linie vody, jaká zůstala v mnoha karlínských domovních průchodech, využívá infografika výstavy k odstupňování růstu cen v čase – každých patnáct centimetrů je tisíc korun. Celé konstrukce pak mohou připomínat stavební jeřáby nebo lešení, které v galerii vyrůstá z hliněných kostek evokujících mimo jiné povodňové bahno. Druhým zajímavým způsobem vizualizace raketového nárůstu cen a současně komentářem k bourání řady – i historicky významných – budov v Karlíně jsou zavěšené sochy odlité částečně z epoxidu. Sochu tvoří s podlahou vodorovné plexisklo, od kterého střechou dolů visí původní stavba provedená v sádře a směrem nahoru ční navrstvení této budovy ve smyslu investičního zužitkování původního prostoru. Sochy jako takové vznikly ve spolupráci více umělců s kurátorkami výstavy a mohou vzdáleně připomínat odlitky domů od umělkyně Rachel Whiteread. Stěny potom pokrývají texty nebo časové osy spojující dohromady fakta o nárůstů nájmů a privatizaci městských bytů po roce 2002 (v roce 2002 vlastnila Praha 8 47 % pozemků ze zastavěné plochy Karlína, dnes je to pouhých 15 %) až do současnosti, kde osa nekončí, ale naopak upozorňuje na od roku 2018 chystanou poslední vlnu privatizace, která ještě může misky vah nepatrně vychýlit.

Slabinou výstavy může být její nelehká čitelnost. Přestože záměrem bylo učinit ji co nejpřístupnější široké veřejnosti, může se divák méně znalý prostorových plánů a architektonických výkresů lehce ztratit v různých typech šrafovaných ploch na jednotlivých podlažích plánů. Smyslem výstavy nebylo vyvolat nostalgii (i proto chybí ve výstavě dle Lyndy Zein audiovizuální linka a rozhovory vedené s původními obyvateli jsou jen v útržcích vepsány po stěnách) a pravděpodobně se způsob vyšetřování problému neměl ani podobat přístupům forenzní architektury, které se Zein dlouhodobě jako teoretička věnuje. Výstava nejvíc ze všeho působí jako demografická statistika přenesená do prostoru. Funguje jako nevyvratitelný důkaz pod nosem městské čtvrti, developerů karlínských projektů nebo vlastníků Kasáren Karlín, jejichž osud je rovněž nejistý. Je důkazem, který ale hlavní aktéry v daném případě vůbec nezajímá.

Půjdete-li ulicí Vítkova směrem od galerie, kolem městskou částí nedávno prodaného (za symbolickou cenu i s jeho obyvateli) rohového domu, a přejdete po moderní lávce pod barevnou budovou sídla Kooperativa (mimochodem zde se nachází výstavní prostor sbírek Kooperativy), dostanete se k nejčerstvějšímu staveništi obehnanému nezvykle kultivovanou zdí z tlustých OSB desek. Překvapivě jste opět u výstavy umění! Alespoň to vám ona zeď tvrdí. Developer zde zřídil velmi uhlazený „street art“. Na jednotlivé panely jsou postupně vynášena díla různých (i) umělců. Smutný pohled je v tomto kontextu například na v malbě provedenou fotografii Ivana Pinkavy, z níž se nyní mohou těšit všichni zaměstnanci kancelářských domů, nesoucích jména světových veletoků. Po dražbě pak ozdobí nějaké z nově vzniklých foyer.

Pro/Měna Karlín je tak možná právě díky preciznímu zpracování dat a snaze ukázat je pomocí uměleckých přístupů především výpovědí o současné bezmoci umění. Které, dokud se drží společensky odsouhlasených mantinelů a přesvědčení, že ať již tvůrci či provozovatelé nezávislých výstavních prostor by měli být vlastně rádi za příležitost na krátkou chvíli v čase obývat prostor, jenž by nikoho jiného nezajímal, nezmůže více, než že ozdobí jeden stavební plot nebo vstup do pobočky „River Diamond Reality“. Současně jsou takové projety zdviženým ukazováčkem v situaci, v níž je ještě možné, jak ukazuje samotná výstava, zastavit privatizaci bytů zbývajících v městských fondech. O podobné kritické výstavy by se tak měly pokoušet i instituce jako CAMP, které mohou mít na veřejné mínění, a tedy i potenciální změnu větší vliv.


Pro/Měna Karlín / kurátorky: Eliška Málková, Lynda Zein / Galerie VI PER / Praha / 4. 3. – 18. 4. 2020

Foto: Zdeněk Porcal (Studio Flusser). Fotoreport výstavy naleznete zde.

Příspěvek Estate development ničivější nežli povodeň pochází z Artalk.cz

Přečtěte si celý článek