Empatie jako klíč k pochopení pozdní moderny

6 měsíce před 14

Brutalismus v architektuře je v současnosti velmi populární a rekonstrukce budov postavených v tomto stylu sleduje odborná i laická veřejnost. Martin Švec se ve svém obsáhlém komentáři věnuje budoucí rekonstrukci monumentálního kulturního domu REPRE v centru města Most, jež na první pohled navazuje na architekturu a kvality této budovy, po bližším prozkoumání se však objevují velmi problematické aspekty. Vedle toho pak navrhuje způsob, jakým je potřeba k těmto hodnotným architektonickým dílům přistupovat: „Je nasnadě, že plánovanou rekonstrukci můžeme označit za citlivou jen při velmi povrchním uvažování. Jakékoliv hlubší úvahy nás vedou ke zjevnému nepochopení původního architektonického záměru i modernistické architektury jako takové. U pozdně moderní architektury, obzvláště u brutalismu, se nemůžeme spoléhat na žádné stylové poučky,“ píše Švec.

Kulturní dům REPRE v Mostě. Foto: archiweb.cz

Empatie jako klíč k pochopení pozdní moderny

Rekonstrukce kulturního centra REPRE v Mostě je zrcadlem vztahu společnosti k pozdně moderní architektuře

Již několik let se mluví o rekonstrukci městského kulturního centra REPRE v Mostě a v současnosti je tento záměr o mnoho blíže realizaci. Je hotová projektová dokumentace pro stavební povolení včetně vyjádření všech dotčených veřejných orgánů a v nejbližších dnech bude podána na stavební úřad, pokud se už tak nestalo. Tím je téměř uzavřen projekční proces. Do utváření budoucí podoby snad nejvýznamnějšího symbolu města Most už takřka nejde vstoupit. REPRE téměř nezadržitelně směřuje ke své nové podobě, která určí charakter života v jediném českém městě postaveném v moderní době.

Brutalistní budova REPRE je značnou částí odborné i laické veřejnosti, zejména místních obyvatel, vnímána jako pozoruhodné dílo poválečné architektury. Stylově je řazena do brutalismu a pozdní moderny. Stavba, jež je dílem architektů Mojmíra Böhma, Luboše Kosa a Jaroslava Zbuzka, probíhala velmi dlouho mezi lety 1972 – 1984. Vývoj v posledních letech svědčí o velmi výrazné proměně vztahu společnosti k dědictví pozdně moderní architektury z 2. poloviny minulého století. Pro spoustu z nás není problém odmyslet si pohnuté společenské okolnosti vzniku města Most – totalitní režim, vystěhování a demolice historického města, destrukce krajiny povrchovou těžbou uhlí. A namísto toho můžeme posuzovat jednotlivé stavby i urbánní strukturu centra modernistického města Most jako příklad kvalitní architektury, a to po stránce formování veřejného prostoru, prostorově hmotového konceptu i estetického detailu. Architektonický styl staveb 60. až 80. let, pro který se vžil už obecně známý, téměř popkulturní název brutalismus, umí být chytlavý a oslovovat i ty, kteří se o architekturu většinou nezajímají. Má v sobě také trochu buřičství, zastávání se opovrhovaného, a tím i lehkého vzdoru proti myšlení většinové společnosti. Není proto divu, že případy rekonstrukcí brutalistních staveb jsou velmi společensky sledované a diskutované. Sledovat, co se v tomto oboru děje, je výbornou příležitostí k vykonávání demokratické kontroly veřejných institucí, které za plánovanými záměry obvykle stojí.

Architekturu brutalismu umíme ocenit, ale už ne pochopit 

Zdálo by se, že je vše v pořádku. Jako společnost umíme rozpoznat i ocenit kvalitu architektury pozdně moderních staveb. Tuto architekturu umíme i nekriticky obdivovat, což rozhodně není na škodu. Brutalismus je díky tomu stále více značkou, která dostává architekturu do   popkultury  vedle všech ostatních druhů umění – tedy tam, kam patří. Máme ale zásadní nedostatek. Většinou se nám nedaří pozdně moderní architekturu pochopit. Plánovaná rekonstrukce REPRE, podobně jako sledovanější kauza rekonstrukce Hotelu Thermal v Karlových Varech, je toho jasným důkazem.

Tak jako u Thermalu, i v případě REPRE se plánovaná rekonstrukce jeví jako citlivá. Hmotové řešení i barevnost jsou zachovány. Budova vypadá na první pohled téměř stále stejně. Samozřejmě to evokuje otázky laiků: Co na tom proboha stojí tolik stovek milionů? Ani v interiéru oko neodborníka obvykle neodhalí problém. Na vizualizacích vše vypadá nově, naleštěně, ovšem s retro nádechem, který je přece dnes tak módní.

Je nasnadě, že plánovanou rekonstrukci můžeme označit za citlivou jen při velmi povrchním uvažování. Jakékoliv hlubší úvahy nás vedou ke zjevnému nepochopení původního architektonického záměru i modernistické architektury jako takové. U pozdně moderní architektury, obzvláště u brutalismu, se nemůžeme spoléhat na žádné stylové poučky. Typické znaky jsou pouhým povrchním vodítkem a promlouvají mnohem více o rukopisu architekta než o duchu doby. Měřítkem kvality jsou nepředvídatelné, komplexní a intuitivně utvářené vztahy mezi sochařsky formovaným celkem nadměrného měřítka a detailem, který je výsledkem bojů mezi nejlepší vůlí architekta – umělce a technickými, ekonomickými a politickými možnostmi své doby. Ano, tím se kompletně bourají obecné představy o přehnané racionalitě a technokratičnosti brutalismu. Klíčem k dobrému projektu rekonstrukce brutalistní budovy je vnímavost. Citlivá rekonstrukce se nepozná na dodržení formálních znaků, ale na schopnosti empatie – vžít se do myšlení původních autorů a na základě toho rozlišit, co je nutné zachovat jako zásadní strukturu, a co je naopak možné změnit a pojmout zcela současně.

Vizualizace budoucí knihovny v Kulturním domě REPRE. Foto: Oficiální webové stránky města Most (zde)

Kulový blesk na severu, aneb s tou knihovnou se to tam už nějak vejde

Udělejme si představu, co vše se při rekonstrukci musí změnit. A to proto, že se zcela zásadně mění stavební program. Jaké byly původní funkční náplně REPRE a co se s nimi stane?

Restaurace zůstane převážně na svém místě v parteru, zlepší se její propojení s veřejným prostorem, bude zkapacitněna. Kavárna bude zcela vymístěna ze svých původních (předimenzovaných?) prostorů a bude sloučena s restaurací. Víceúčelový kulturní sál zůstane na svém místě a stavebně se změní jen minimálně. Divadlo malých forem (tady zpozorněme) bude zrušeno bez náhrady. Kino bude přesunuto ze svého původního místa (vystupující organicky tvarovaný sál na superkonstrukci) na místo divadla. Planetárium zůstane na svém místě, ale bude provozně souviset s knihovnou (viz dále). Komerční prostory (banka, herna apod.) budou zrušeny bez náhrady. Vzdělávací centrum bude umístěno zcela nově v souvislosti s knihovnou. Teď to nejdůležitější – do REPRE bude zcela nově nastěhována knihovna, která zde zabere téměř polovinu užitné plochy. Knihovna bude přesunuta z původní, rovněž architektonicky cenné budovy z roku 1985. Pro tuto budovu není známo náhradní využití .

Snad mi dáte za pravdu, že zcela zásadní příčinou problematičnosti rekonstrukce je umístění knihovny jako zcela nového provozního celku, na který budova REPRE nikdy nebyla stavěna. Architekti rekonstrukce jsou v této věci nevinně, protože se jedná o otázku samotného zadání investičního záměru. Uvažování městského úřednictva, které je za investiční záměr odpovědné, by se dalo popsat následovně: Půlku baráku zabereme knihovnou. A to ostatní? To už se tam nějak vejde. Kolaterální ztrátou je pak opuštění původní budovy knihovny (včetně unikátní umělecké výzdoby – nejdelšího skleněného lustru v Evropě  od sklářského výtvarníka Vladimíra Procházky ).

Chápu, že původní knihovna je od centra města poněkud z ruky. Nachází se až v obytném okrsku jako solitérní stavba obklopená zelení. Nicméně samotná vysoká architektonická úroveň budovy, jež byla od začátku koncipovaná jako knihovna, je pro mě dostatečně silným argumentem k jejímu zachování na původním místě. Knihovnu v obytné oblasti lze také chápat jako přínosný komunitotvorný prvek. Racionalizaci veřejných institucí skrze jejich sestěhování do centra tak lze vnímat i jako akt rozbití po desetiletí utvářených sociálních vztahů.

Problém č. 1 – širší vztahy

Kulturní centrum REPRE leží v myšlenkovém těžišti centrální části Mostu, která je koncepčně vyhrazena pro veřejné budovy. Jeho nejbližšími sousedy jsou obchodní dům Prior, radnice a finanční úřad, hotel Pyramida a také divadlo. Všechno jsou to architektonicky výrazné budovy heroického měřítka s brutalistním tvaroslovím a společně dávají jednotný ráz jednomu velkému náměstí plného solitérních, záměrně monumentálních budov. Ty však přes sebe nekřičí a naopak se dobře doplňují. A také díky svobodomyslné brutalistické skladbě hmot nepůsobí jako demonstrace moci (totalitnímu režimu navzdory). Svobodomyslnost může být evokována eurytmickou kompozicí, rozmanitou a přesto vyváženou, díky které nepokrytá monumentalita nesklouzává k siláctví. Ve vztahu budovy a přilehlého veřejného prostoru také můžeme cítit určitý humanistický záměr, co se týče zejména vodního prvku coby přidané hodnoty pro všechny, a propojení interiéru s exteriérem. Právě ne zcela šťastné pochopení tohoto záměru vidím jako jednu z hlavních příčin rozpačitého působení rekonstrukce.

To, že se jedná o modernisticky koncipovaný veřejný prostor, je jeho předností i prokletím zároveň. Nevýhodou jsou dlouhé pěší vzdálenosti na rozlehlých zpevněných plochách, na kterých se velice nepříjemně projevuje silný vítr nebo horko a sucho v létě. Příliš tomu bohužel nepomůže ani relativně vysoký podíl zelených ploch nebo těsná návaznost na park Šibeník, nejrozsáhlejší lesopark v Mostě. Při procházení tohoto velkého náměstí se neubráníme dojmu chybějícího řádu, vidíme spíše sled nesouvisejících scenérií, kterým vládnou jednotlivé budovy.

Je jasné, že od rekonstrukce jedné budovy nemůžeme čekat celkové ozdravení, nebo dokonce překoncipování veřejného prostoru. Jediné, co taková budova může udělat, je přinést do něj více života, což  ale kulturní dům plnil doposud. Novou zásadní vzpruhou pro městský život se má stát přesunutí knihovny do REPRE a vytvoření zcela nového vzdělávacího centra. Přinést život ale neznamená, že místo zahltíme.

Kulturní dům REPRE v Mostě. Foto: Wikimedia Commons

Problém č. 2 – veřejný prostor kolem budovy

Navrhovaná rekonstrukce bezesporu reflektuje soudobé trendy pro tvorbu veřejného prostoru. Parter budovy se co nejvíce otevírá do přilehlých exteriéru, přičemž je tu snaha učinit budovu takovou, aby do okolních pěších ploch přinášela co nejvíce života. Nejvíce je to patrné na nově pojaté restauraci, která se stává kavárnou, a které samozřejmě nesmí chybět rozlehlá letní zahrádka, zde navíc příjemně krytá vystupující hmotou bývalé kavárny a obohacená terasou ze tří stran obklopenou vodní plochou s fontánami.

Dalším aspektem, který má budovu více přiblížit životu v dnešní době, je ozelenění navazujícího veřejného prostranství. V prstenci kolem budovy vzniká park se stromořadím. Zeleň zajisté musíme uvítat. Zejména v dnešní době zásadně poznamenané dopady klimatické změny a obzvláště na takovém místě, jako je společenské centrum Mostu. Nazývat jej betonovou džunglí by bylo značně neuctivé a podporovali bychom tím nepříjemné stereotypy. Ovšem v takové zástavbě velkého měřítka a s rozlehlými zpevněnými plochami jsou narůstající letní vedra a sucha velmi citelná. Ostatně, pokud bychom chtěli jít ke kořenům funkcionalistického urbanismu, jehož je Most příkladem, museli bychom město chápat jako soubor solitérních budov obklopených hustou zelení. Zeleň v podobě parkového pruhu je tedy vhodné přiblížení k historicky modernistickému duchu architektury.

Na našem příkladu si ale můžeme snadno ukázat neplatnost tvrzení, že zelení nemůžeme nic zkazit. Pro vhodné řešení je opět nutné dopátrat se původních architektonických záměrů a mít cit pro paměť místa. A že těch zajímavých historických stop může být i na tak zdánlivě ahistorických místech jako je nové město Most mnoho. Vodní hladina kolem budovy REPRE totiž zdaleka není pouhou ozdobou. Nevystačíme si ani s hledáním jejího ekologicky technického významu – zvlhčování klimatu, zmírňování výkyvů pocitové teploty (zvláště v letních vedrech) a zadržování dešťové vody. Vodní nádrž je připomínkou řeky Bíliny, o kterou město Most při svém „přesunu“ přišlo. Původní veřejné prostranství je koncipováno jako reminiscence na chybějící nábřeží. Lidé zde mohou korzovat jako kolem skutečné řeky, můžou se zde v horkých dnech zvlažit nebo si smočit nohy. V novém stavu ale nic takového nebude dost dobře možné. Mezi pěší zónou a vodní plochou bude vysazena tráva. Tím bude přístup k vodě byť psychologicky, ale přece jen značně ztížen.

Řeklo by se, že řešení je snadné přisunout pěší zónu zpět k vodě a navrhnout o to širší parkový prstenec. O žádoucí zeleň bychom nepřišli a navíc by širší souvislý pás zeleně působil na mikroklima mnohem účinněji. V pozadí ale cítím způsob úřednického a politického myšlení zvaného sekuritismus (hezky česky řečeno „připodělanost“), který navíc pramení z latentního rasismu. Jsou zde zkrátka obavy, že místo by mohlo být až příliš živé. A to díky lidem, kteří při svém sociálním zázemí pravděpodobně nedají příliš vydělat zdejší restauraci a jiným službám.

Vizualizace Kulturního domu REPRE po rekonstrukci. Zdroj: oficiální stránky města Most (celé video ke shlédnutí zde)

Problém č. 3 – architektonický celek

Dobrý architekt dobře ví, že kvality konceptu původní budovy nemůže poznat zcela a z podstaty věci je nemůže poznat nestranně. Proto existuje osvědčený tvůrčí přístup zvaný pokora. Když už pořádně nevíme, co chtěli architekti původní budovy říct, alespoň berme na vědomí, že měli s promýšlením původního návrhu spoustu intelektuální práce. Promýšleli nejen provozní vazby, ale i psychologii lidí pohybujících se prostorem. Po stránce tvarové zase modelovali dům jako sochu. Dlouze promýšleli jednotlivé proporce ve vazbě na detail, až konečně mohli považovat dílo za harmonické – ladící oku ze všech pohledů.

Ačkoli působí Centrum REPRE na první pohled rozmanitě, je podřízeno jasnému prostorovému konceptu. Středobodem je centrální komunikační jádro s reprezentativní halou otevřenou přes 3 podlaží. Této hale vévodí triumfální schodiště a monumentální galerie ve všech podlažích. Kdo vešel, byl nejen proveden harmonicky koncipovanými scenériemi prostoru obohacenými průhledy do venkovního prostředí, ale sám se stal součástí prostoru a spolu s ním podléhal kolektivnímu hodnocení.

Z centrální haly vyrůstají jednotlivé programové celky: kinosál, kulturní (taneční) sál, kavárna a planetárium. Ty doslova levitují nad veřejným prostranstvím díky brutalisticky odvážným konzolovým nosníkům a superkonstrukcím. Opět to není pouhá demonstrace inženýrské dovednosti. Kulturní stánky se obrací k městu, ovšem zároveň se vydělují z okolního prostředí. Nabízí zcela jiný, vznešený, nadpozemský prostor, odpoutaný od všední každodennosti. Jediné planetárium směřuje jako kosmická loď nahoru, do vesmíru. Všechny tyto prostory, včetně divadla malých forem obsluhuje zmíněná centrální hala, která jim vládne a staví je vzájemně na stejnou úroveň.

Tento jasný koncept při rekonstrukci vezme za své především z důvodu nastěhování knihovny, která zabere ty nejdůležitější a nejatraktivnější prostory. Kinu, kulturnímu sálu a restauraci nechá jen to, co na ně zbude. Spoutá dokonce i planetárium, které bude odteď přístupné pouze přes knihovnu. Knihovna zabere celou třípatrovou centrální halu, bývalý kinosál i sál kavárny. Kulturní sál, restaurace (sloučená s kavárnou) a kinosál (na místě zrušeného divadla) budou mít samostatné vchody z venku.

Za tímto účelem se střední část centra REPRE rozroste o dvě třípodlažní přístavby. Nemůžeme je šmahem nazvat jako přílepky, protože ctí tvarové i materiálové řešení celku. Nicméně nabourávají původní proporce, které jak jsme si řekli, jsou vyladěné k harmonii. Navíc obsahují prostory zcela utilitárního charakteru, bez jakékoliv monumentálnosti a bez reprezentačního působení. Lidé na ples budou přicházet po chodbách a únikových schodištích se šířkami přesně napočítanými podle požárních předpisů.

Dalším po architektonické stránce velmi bolestivým momentem je ztráta divadla malých forem. Přístup do divadla je původně přes centrální halu. Z galerie ve třetím podlaží se dostaneme do foyer na půdorysu kruhového segmentu. Prostor je zcela podřízen zdejší umělecké výzdobě – art protis na kruhové stěně a kruhový lustr z litého skla uprostřed. Následuje divadelní sál, který je nejen v zájmu nejlepší akustiky organicky tvarován. Místo divadla tu ale bude kinosál konvenčního pravoúhlého tvaru (pro zvýšení kapacity). Bude přístupný po přistavěném „únikovém“ schodišti a dveřmi v dlouhé chodbě.

Co je motivací toho všeho? Motivace je velice pochopitelná – snížit náklady na provoz tím, že náplň budovy bude co nejvíce intenzifikována. Budova má zkrátka příliš velký podíl ploch komunikací a zázemí oproti plochám „výdělečným“. Povinnost veřejného sektoru být dobrým hospodářem zde nepřebíjí ani nesporný reprezentativní – snad až duchovní význam prostorů, které rozhodně nejsou pouze komunikační. Tady nezbývá než se oprostit od logiky zisku jako kritéria všeho lidského. REPRE je jediná budova ve městě, která slouží nejnáročnějším kulturním účelům. Je soudobým chrámem, pramenem duchovna ve svobodomyslné a sekulární společnosti. Proto je výlučnost prostorového řešení zcela oprávněná. Již jsme vzpomínali, že prostor kulturních institucí je koncipován jako jiný svět oproštěný od imperativů obyčejného vnějšího světa.

Je ale jasné, že původní prostorové řešení nemůžeme vychvalovat až do nebes a přehlížet problémy vzniklé adaptací budovy ze 70. a 80. let na současné společenské podmínky. Původní kanceláře s lodžiemi se ukázaly jako nadbytečné. Proto byly pronajaty jako komerční prostory. Ty vzhledem ke svojí povaze (banka, herna) úrovni prostředí příliš neprospívají. Kavárna se rovněž ukázala jako plošně předimenzovaná, navíc špatně konkurující restauraci v přízemí. Proto je zcela pochopitelná snaha hledat, čím jiným by se tyto prostory zaplnily. Existuje jistě spousta jiných řešení než budovu nacpat až k prasknutí něčím, na co dům nikdy nebyl stavěn. Napadá mě třeba změnit kavárnu na konferenční (vzdělávací) centrum a původní kanceláře zaplnit odbory městského úřadu zodpovědným za kulturu a vzdělávání. Tím by budova byla živá po celý den a úřední agenda by se dostala do těsného kontaktu s veřejností a s reálným světem.

Vizualizace Kulturního domu REPRE po rekonstrukci. Zdroj: oficiální stránky města Most (celé video ke shlédnutí zde)

Problém č. 4 – architektonický detail

Když jsme teď zjistili, že z hlediska celků, urbanistického i architektonického, tu nezůstane takříkajíc kámen na kameni, zákonitě se to musí projevit i v detailu. Respektive – naděje, že pozůstatky zničeného ducha místa se ukryjí do zachovaného detailu, jsou liché. Namátkou můžeme jmenovat méně hodnotné materiály fasádního obkladu (namísto kamene keramické sendvičové panely), okatě nepůvodně působící profily vnitřních prosklených stěn, zbourání organicky tvarovaného foyer a sálu divadla s uměleckou výzdobou v souladu s původní konstrukcí. Dala by se jmenovat spousta příkladů, která je nad rámec tohoto článku. S analýzou projektové dokumentace, vyhledáním a popisem konkrétních problematických momentů si dal práci mostecký architekt Vít Holý. Je to velice zajímavá databáze postřehů, ale nakonec stejně dojdeme k určitým myšlenkovým principům, které charakterizují obecný přístup společnosti ke stavbám ze stejného období.

Při rekonstrukci nebo nahrazující novostavbě jsme většinou svědky toho, že jsou použity lacinější, méně hodnotné materiály než na původní stavbě. Lze to částečně vysvětlit pokračujícím nárůstem ceny stavebních prací a také faktem, že většinu staveb u nás realizují soukromí investoři motivovaní co nejlepším poměrem náklady/výnosy. Tady je ale investorem veřejný sektor. Od něj se nebojme očekávat, že půjde příkladem a ne cestou stejného ekonomického kalkulu jako soukromý developer. Pokud jsou veřejné investice dražší než srovnatelné soukromé investice, tudíž je zde argument, že pro další zvyšování výdajů z peněz daňových poplatníků není prostor, je zde určitě systémový problém. Popis příčin tohoto systémového problému pochopitelně přesahuje vymezené téma tohoto článku.

Další systémový faktor odpovídá hlavnímu tématu našeho pojednání – totiž necitlivosti. Zničení spousty cenného detailu zvláště v interiéru je způsobeno nešťastnou rozvahou, co je nutné nahradit a co stojí za zachování. Tady je ale východisko opačné než u předchozího bodu. Netlačím na navyšování veřejných výdajů, ale naopak jejich snižování. Rozpočet rekonstrukce totiž může být levnější o vše, co se podaří zachovat. A tím vznikne i prostor pro použití kvalitnějších materiálů na všem, co musí být nevyhnutelně provedeno nově. V projektové dokumentaci se také píše, že původní kamenné obklady a podlahy, jakož i umělecká díla, budou opatrně odstrojeny a uloženy pro další využití investorem. Jaké má být ono další využití, nikdo neví. Jisté je, že v samotné rekonstruované budově toto využití není. O co by byla situace jednodušší (a přátelštější k penězům daňových poplatníků), když by všechny tyto opatrně odstrojované části zůstaly na původním místě?

Na závěr

Rekonstrukci kulturního centra REPRE v Mostě lze jednoznačně vidět jako nešťastnou. Nejzásadnějšími příčinami jsou vnesení zcela nového provozu, na který nebyla budova koncipována. Dále pak tlak na maximalizaci zisku zhotovitele skrze omezení standardu použitých materiálů, investiční záměr nepromyšlený vzhledem k sociálnímu prostředí místa a motivovaný snahou o pouhou ekonomickou racionalizaci, a především architektonický návrh vycházející z nesprávného poznání kvalit původní stavby. Záměrem rekonstrukce není kvality budovy centra jakkoliv zničit a ani mi nejsou známy žádné ideologické úmysly. Všichni zúčastnění, tj. úředníci zadávající investiční záměr, architekti, projektanti a posuzující orgány veřejné správy se snažili dělat to nejlepší, co je v jejich silách a na co mají mandát. Rozpačitý výsledek tak neukazuje na profesní selhání kohokoliv, ale na systémové selhávání společenských hodnot. Těmi společenskými hodnotami jsou tlak na maximalizaci zisku a snížení nákladů (přirozená u soukromého sektoru, ovšem v tomto systému vlastní i veřejnému sektoru), a technokratický diktát racionalizace při upozadění sociálních a kulturně-estetických hodnot místa.

Abychom docílili lepších výsledků rekonstrukcí staveb moderní architektury, musíme zlepšit přístup společnosti k architektuře jako takové. K tomu nestačí vzít jen ty nejlepší odborníky a odbornice. Je nutné zcela přehodnotit systém hodnot, kterým se společnost řídí.

Příspěvek Empatie jako klíč k pochopení pozdní moderny pochází z Artalk.cz

Přečtěte si celý článek